Všecko ztroskotáno, pusté spáleniště,
tvých kde býval tužeb, snů tvých kde byl dům –
život tvůj kde rostl, smrt a zkáza příště
jeviti se bude plachým pohledům.
Teplo domova kde hřálo tvoje údy,
mráz teď zebe, v trosky přivál sníh a sníh,
srdce tvoje sevřel ledovými trudy –
nelze uniknout jim ani na saních.
K smrti smutno je tvé opuštěné duši,
bolestně zrak bloudí v ohořelých zdech...
V tom jak přetichounký kročej šel by hluší,
jak by jiný k tvému přidružil se dech.
Jako vůně kvítí od něho se line,
pustotinu trosek zahřívá –
cítíš, k srdci tvému přišlo srdce jiné,
k bytosti tvé chmurné bytost zářivá.
V tvé již ruka její bělostná a hebká,
v oka tvého stesk zří jejích zraků jas –
zapomenuta již šklebná smrti lebka:
„Tys to, družko, se mnou zas, jak bývalas.
Teplem dechu Tvého sníh již zvolna taje,
v záři Tvého zraku zkvetou fialy;
bytost sklíčená zas k práci vzrušena je –
vím, zdi domu budou stát, jak bývaly.
Zřím, co ukazuje Tvoje ruka bílá:
osení a květy místo závěje,
místo mdloby zase poctivost a síla
putuje až k horám s Tebou, Naděje...“