Jsme tu na ostrově, vůkol moře hučí,
ku břehu se valí v sterém příboji,
jako šelma dravá vyje, řve a skučí,
bouří prudkou hrozí, že nás rozdvojí,
rozčtvrtí a stopí hlubin ve náruči –
a já přece doufám, že je veslem zčeřím,
až se vysíleno vůkol spokojí,
že náš ostrov bídně neutone, věřím!
Draví ptáci nad ním krouží ostrých zraků,
slídí po kořisti, než se naděje,
by se na ni vrhli s nepřátelských mraků –
a můj duch se přece bázní nechvěje.
Máme šípů hroty, máme kámen praku,
srazíme ty ptáky dravé s cizím peřím,
místo nich se skřivan s výšin rozpěje,
až i mraky prchnou. Nebojím se, věřím!
Otrokáře tělo mrtvé kdes tu leží,
moru nákazu zde šíří hnilobou,
krev nám otravuje, která v žilách běží,
jak nás za života trávil porobou,
když nás ještě držel za žaláře mřeží –
a já zoufale přec v skráň se neudeřím:
rychle každý z nás rýč rukou do obou,
pohřbít, co je mrtvo! Zdrávi budem, věřím!
Potom v ruce pluhy, hluboko vše zrýti,
dobrým zrnem osít v době pohody,
k cestám štěpy sázet, kolem domů kvítí,
nad vše milovat svůj ostrov svobody,
ať si malý je, ať příboj se naň řítí –
a zřít můžem klidně k budoucnosti dveřím:
ještě budem šťastni mezi národy,
ještě velcí budem, děj se co děj, věřím!