VELKÝ PÁTEK

Bolest za bolestí když nás porážela, že jsme krváceli z nových, nových ran, krvavý že pot jsme stírali si s čela, když nás oblétalo krákorání vran –

mnili jsme, toť naše Golgota je ztmělá, s křížem vedou nás již ze Svobody bran. Toť náš Velký pátek, mnila úzkost naše hledíc, naděje kde prýští prameny;

Vzkříšení že přijde, doufali jsme plaše, – zatím byl to teprv čtvrtek Zelený: zrada pro žoldnéře spěla, pro palaše, jímali nás, tiskli zloby rameny.

Velký pátek teprv přišel plný hrůzy po úzkostiplné, soudné po noci – s těžkým dřevem kříže jdeme prostřed luzy, Šimon Cyrenejský nikde k pomoci;

v utrpení sami sobě jsme jen druzi, s křížem na popravu hnaní otroci... Hřeby pronikají v údy za popravy, zříme, vše jak mizí, več jsme doufali –

v bolu za Svobodou obracíme hlavy, nežli smrti stín nám oči zakalí... A přec ještě v smrti cos nám v duši praví, Vzkříšení že přijde, kámen odvalí...