Zvony ze spěže se rozhoupaly, černé prapory se rozevlály – a hned pláčí srdcí zvony, miliony...
Srdce o zvon srdcí buší, černý prapor vlaje v milionech duší, vlaje s duší chat i věží, nad nimiž dnes černé mraky běží.
Ještě včera jenom úzkost chodila tu vratká po špičkách a se rty sevřenými, zorničkami pátrající zvětšenými, naděje zda navrátí se sladká,
která ještě předevčírem v usmívání těšila jak úsvit ranní, že ten Velký, po němž žnečka žití sáhla, ještě odsune ji jako jindy prve...
A tu náhle černá mrákava se stáhla – naděje svit nevrátí se – slzí déšť se lije – srdce zvon již v naříkání bije nářkem krve,
Velkého že odvolal si z Lán Svojí do hlubiny věčný Pán... Odvolal... Však cítíte, že klidný zrak, věčně zkoumavý a zamyšlený,
nezhasl, že nezakryl ho smrti mrak, nezhalily rubáše ho pleny – dál že na vás spočívá a dál se dívá na vás všecky, na vás miliony,
duší na pohnutky, myšlenky a sklony jako všech vás věčná stráže živá. Cítíte však také, že i vážný hlas, který zníval jako zvonu znění,
dále zaznívá a volá vás: „Hlavy vzhůru! Každý ke své práci denní! V ní buď celým mužem každý muž, v ní buď celou ženou každá žena –
každý čestným činem vlasti služ, jíž zas volnost dána vytoužená. Já se na vás budu věčně dívat, vaši na práci a na domy –
však i hlas můj vždy vás bude vzývat, věčně mluviti vám k svědomí: Každý poctivě plať dluh, který uvěřil vám Bůh!
Všichni věrni buďte, nikdo sketa – s vámi jsem až do skonání světa!“ Cítíte, že nezahynul, na věky že s duchem národa jen splynul
jako Amos, jako Hus – v času úprk, v času klus v nás že bude, v příštích pokoleních, v našich touhách, v našich zápoleních,
v každém zdravém kvasu našich příštích časů – a čím velkým bude minulosti zvon zníti nám i dalekého příští dětem
napomenutím i vznětem, v tom že věčně bude znít i On, náš Washington...
Cookies on Poetry Cove