Velké, šíré moře, nesmírné,
pojmi se všemi mne mými žaly,
nad mým smutkem na tisíce stop
vlny tvoje věčně ať se valí!
Jenom utonulé vzpomínky
na života štěstí usměvavé
mořem budou plouti v úsvitech,
jako bílých plachet bárky hravé.
A když večer ztmí se moře pláň,
mrtvý měsíc vstane na výsosti –
na korábech s černým plachtovím
v moře vyplují mé pochybnosti.
Pochybnosti mé a smutky mé,
s nimiž moje všecky dni se snoubí,
ptát se budou, proč zde žil, kam znik’
život, utonulý v moře hloubi...
A noc mlčelivá, luny šeření,
mléčné dráhy obláčkové bledí,
tiché oči hvězd a tajemný
hovor moře – budou odpovědí...