Jako když míru v duši mou nalije!
Co mne v ní bolelo, pláčem teď nekvílí,
jen jako z dálky hlavou zní arie
ze staré opery... Klid – aspoň na chvíli...
Tělo mé v jizbě s tichými knihami,
Tvoje kdes daleko, daleko za lesy –
ale dvé duší se svými tužbami,
má s duší Tvou, v objetí padne si.
Jako dvě sestry vyjdou v mír večera,
duše dvě zamlklé vyjdeme do plání
k rákosným břehům ztichlého jezera
v tlumených citů svých lehounkém zavlání.
Tělesný ret můj úst Tvojich nezlíbá –
vůní Tvé duše jen duch můj se opíjí:
zřím, jak se nad tůň tajemství nahýbá
k bělostným kalichům jezerních lilijí...