Noc oblačná a jako propast tmavá
jest život náš zde od zrození k skonu,
v ní křižují se dráhy milionů –
a kdo z nás ví, zda jeho cesta pravá?
Ten pochodní v tmách černé noci mává,
ten se svící jde v tichém hlavy sklonu,
tam za bludičkou jiný v divém shonu,
a bez světla se čtvrtý noci vzdává.
Co chvíli někdo v černou jámu padne –
a dál se všecko žene v pustém zmatku,
a nebe dál je pochmurné a chladné...
Když na té pouti cos tě v nitru vzruší,
zvon srdce rozezvučí jako k svátku –
ó, dej se za tím hlasem a spas duši!