Ve hlubokých lesů rozšumění
zabloudil jsem k tůni mlčelivé,
nad ní v bílých květů zamyšlení
zaplálo mi krásné oko snivé.
Viděl jsem jím zcela jiné světy,
než je zem, k níž spoutáno je tělo,
četl jsem v něm věčné krásy věty,
k níž, co lepší v nás, by vzletět chtělo.
A mou bytost pronikalo chvění,
když v to oko pohlížel jsem němý:
že lze doufat ve snu vyplnění
o království božím na té zemi...