Modřínovým lesem táhlo
podjeseně vanutí –
poslouchal jsem hovor stromů
v tichém pohnutí.
Vítr delikátně hrál si
v měkkém, hebkém jehličí –
nevím jak, já náhle přál si,
uslyšeti roztouženou
píseň slavičí.
V tom se k větvi ptáče sneslo
v jemný závoj modřínu,
ale písně nezahleslo –
snad jen zmlklá duše jara
přišla se mnou rozloučit se,
nežli zahynu...