VÁLKA.

Vichr zavyl řevem divých šelem, nad zemí se rozlét křídlem dravce, tiché lesy zvlnil v hukot moře, oceán zas v řvoucí změnil horstvo,

z prachu země šedá mračna vznesl, oblak plující strh s nebe na zem – a nes úžas zděšení a hrůzu v tichá srdce lidská, v duše snící – –

jen ne v srdce pánů nad tisíci... Válka vyjela to, vichru oře zapřáhla si ve vůz ocelový, pod nímž země do dálky se chvěje –

a teď jde to přes hory a doly strašným letem, šíleným a divým, kam ji volal kynem vůle svojí člověk v plášti vzácném, šarlatovém...

Země duní jako nebe v bouři, miliony lidských duší v bázni hledí vzhůru v divokou tvář Války, v oči, dravou vášní rozšířené –

miliony s dechem utajeným poslouchají hrozné povelení retů Války, chtivě rozevřených: „Vražděte se, lačním lidské krve!...“

A již rostou čety zdravých mužů, stejným, pestrým krojem přioděných, v přímé řady, v houfce šikují se, zraky upínají na své vůdce,

ozdobené vzácným leskem zlata, obdařené mocí povel dáti k lidí vraždění a zabíjení. Přišel člověk v plášti purpurovém,

jehož kynem Válka přihnala se, vyrvala ty muže z lůna rodin, vzala matkám syny, dětem otce, dívkám předměty jich mladé touhy,

polím rolníka, jenž osíval je, kladivu pěst vzala dělníkovu, snílka knihám, lidstvu myslitele – přišel člověk v plášti purpurovém,

k promluvení otevřel svá ústa: „Děti moje, vlast je v nebezpečí, nepřátelé chystají se k seči. Ve vás důvěru mám, bít se jděte,

životů svých pro vlast nešetřete, statně zabíjejte ke své chvále, na obranu vlasti své a krále.“ Kněz pak přišel, který včera kázal

o lásce, jež vše má objímati, o lásce, jež vše má odpouštěti, o království božím na té zemi, zbudovaném na zákoně Páně,

na zákoně novém, nekrvavém, který ze všech lidí činí bratry – Pána prosil, zástupům jenž kázal, nepřátele učil milovati:

aby požehnání své dal zbraním, jež se lesknou v rukou nevolníků, by své pomoci jim neodepřel při vraždění neznámých jim lidí,

bratří, synů, manželů i otců, myslitelů, snílků, pracovníků, jiné moci smutných nevolníků... Bubny zavířily, pištci hráli,

vojsko provolalo: Sláva králi! – a již Válka v pochod povelela. Dupot stejnokroku hluše duněl, pod kopyty koňů zněla země,

pod děl tíhou temně rozhřměla se... řinkot šavlí, vůdců povelení – vše se řítí za pokynem Války, uchváceno vichru strašným letem...

Na vůz války Smrt usedla bledá, smutně zřela v řady nevolníků, jimž měla být nelítostným katem – sama nyní Války nevolnice...

A kde průvod v kouři prachu mizí, za armádou, vstříc letící kulím, bodákům a šrapnelům a pumám – Humanita na voze se veze

se znamením krvavého kříže...