V svých loktech měl jsem drahou Tvoji hlavu
a všecko ve mně zpívalo,
vše smálo se, co hynulo dřív steskem,
zář slunce byla, kde se jindy stmívalo.
Já díval jsem se na Tvé bílé čelo
a do očí a na ústa –
a cítil jsem, co ve mně zlého zbylo,
jak sněhobílým květem zarůstá.
A cítil jsem, jak kol nás kvítí roste,
až jako v známé pohádce
zeď květů od světa nás oddělila –
jen hlava Tvá v mých loktech snila přesladce.
Ó, čisté čelo, klidně sni v mých loktech,
bělejší bílé nad růže –
ty květy jsou nám proti světu hradbou
a žádný pohled zloby na nás nemůže...