Má žena spí, mne spánek míjí
a tepna buší ve skráni –
slyš, vítr v zlozvucích se svíjí
a kapky deště pohání.
Hlas nízko zní hned na šalmaji
a hned zas vyje vysoký –
a kapky deště dopadají
v sklo zuřivými útoky.
Vždy nemilosrdně se vrací
déšť, lačný ku pevnosti vrah –
ó, vždyť to příšerní jsou ptáci
a na perutech nesou strach!
Slyš, hrubý zoban v okno buší,
v sklo černé bijí perutě –
již cítím ostré spáry v duši,
v zrak příšer hledím nehnutě.
Ó, vzbuď se, ženo, noc je děsná –
v čí spár má hlava padne, v čí?...
Ó vzbuď se, ženo, vzbuď se ze sna
a zažeň zjevy krkavčí!...