Jsem-li otrok v zemské slzí dolině,
jím-li v potu tváří denní chléb svůj tvrdý –
tady na mých snění pyšné výšině
pán jsem sebevládný, na své panství hrdý.
Zde mně nesmí nikdo dáti pohany,
nikdo nesmí na mne vrhnout pohled křivý –
sám jsem pán svůj tady, sám svůj poddaný,
věčný chléb zde jídám, vzrostlý z duše nivy.
Lidskou zášť jsem tady vyplel z kořene,
květů, jež tu rostou, nikdy nepokálí –
sem zvu k hodům pouze duše spřízněné,
které světem chodí, které zašly v dáli.
Rány zasazené nic tu nebolí
v kruhu čistých duchů, v sluncí věčných záři:
a když pohled padne v zemské údolí –
jak jsou malincí tam naši otrokáři!