Má ženo, ptáš se, co vše dříme
v kolébce skrovné lebky mojí?
Ó, kéž to nikdy nevzbudíme,
kéž nikdy se to nevyrojí!
Sny vždy jsou zlaté, vždy jsou skvoucí
a skutečnost je blátem cení;
sny vždy jsou teplé,vřelé, vroucí –
a studené jest probuzení.
Co odchoval jsi dechem duše,
to hrdě změří pohled cizí –
a pohrdání zhaní suše,
co mněl jsi, že jest zlato ryzí.
Ó, míti sílu, nepovědět,
co dříme v lebce uzavřeno,
jen hrdě, tiše před se hledět,
ať jakékoliv naše věno.
Být jako měsíc bílý, snivý,
když nastupuje noci vláda –
náš ret jest němý, mlčelivý,
kdo chce, ať z tváře luny hádá!...