V jitřním slunci do daleka
pole, hvozdy v mléčné páře,
pod oblakem bílým řeka –
a vše plno čisté záře.
Všecko pod závojem ticha:
ještě dříme lidská bída,
štěstí, pokora i pýcha,
a co vše se žitím střídá.
Les jen z hloubi oddychuje,
stráň je rosou stříbrošedá,
nad krajinou oblak pluje,
v mlze nárys hor se zvedá. –
Nezní ještě lidské slova,
spí ruch lidský, shon a štvaní –
zní jen píseň skřivanova,
kukaččino zavolání.
Jenom z dálky v jitro svěží,
jež se skvoucí rosou nítí,
úder hodin s městských věží
krátké měří lidské žití...