Do zášeří horských lesů
zanesem své lásky sen,
žití mého skalních tesů
až se dotkne spásy den.
Až Ty zorou přijdeš ke mně,
jíž mé skály zrůžoví,
až svou bílou rukou jemně
odejmeš mi okovy,
jimiž přikut k šedé skále
orlů jen jsem potravou –
a přec žiji, žiji stále,
ač již zmírám únavou...
Ó, jak ten den spásy svojí,
drahá duše, pozdravím,
jenž mé všecky rány zhojí
pohledem Tvým zářivým!...