V.

Neklidný měl spánek bílý Kaplíř, stená, z hloubi těžce vzdychá – podivný má sen: U lampičky sedí paní Mandalena ve světnici skrovné nízkých, těsných stěn

nad jehlou a nití v práci nachýlena, smutna, jako kdo je v světě opuštěn. Je to snacha jeho? Sotva poznává ji, líce zestaralé, zvadlé před časem,

kdys tak krásné, milé v krátkém žití máji, teď jak uschlý lupen zkvetlým pod vlasem; všecko na ní dí, jak těžce život hájí a jak hořko jest jí býti chuďasem.

Ňadra se jí každé chvíle bouřně vlní těžkým povzdychnutím z hlubin bytosti, oči, smutné oči slzami se plní, vytrysklými z hoře, žalu, lítosti.

A teď zašeptala: „Proč mne neoslní náhlý blesk a zemské bídy nezprostí?!“ Hned však ruce spiala „Netrestej mne, Bože,“ šeptem zaúpěla. „Děj se vůle tvá!“

Plaše ohlédla se na chudičké lože, kde svůj poklad měla, pacholátka svá – náhle strach ji protkl jako ostří nože: „Co by počali si tito malí dva?!

Dosti bídy mají, když je matka chrání; vnuci slavných dědů vědí, co je hlad, jejich máť se marně ze vší síly brání, aby nevnikl k nim do světnice chlad – –

Kdyby děd byl věděl v smutném umírání, vnuk že pozná, co jest bídou zaplakat! – – – Prudce hnul se Kaplíř na dubovém loži, hlavu na podušce ke zdi obrátil,

ze sna mluví: „Žil jsem přece v bázni boží – pravdu Páně hledal, zákon jeho ctil – –“ Mraky jeho myslí táhnou a se množí – zmizel sen a jiný starce uchvátil...

Ve velkém se, hlučném, cizím octl městě, cizí ulice tu, cizí kol zní řeč, lidu vojenského plno na své cestě potkává, kam kročí, všude pušky, meč,

houf jde za houfem, zde sto, tam mužů dvě stě – v dálce duní děla, v dálce zuří seč. Chrámy vidí mnohé, báně v slunce svitu, v souzvuku zní mocném s věží zvonů spěž,

všude plno římských kněží, jesuitů – a tu na náměstí převysoká věž jehlancem se úží z půdy ku blankytu, věž mu dobře známá. Kde ji viděl též?

Ach, toť známá věže města císařova – a již také jiná místa poznává. Náhle však jej poutá hluk a vřava nová, živé hnutí, které v lidu povstává,

provolávání a výkřiky a slova... Vše to vyvábila tam ta postava: Na vraníku, černém jako pohled noci, bujném, jak by nesl pouhý lehký pýr,

jezdec s mnohým znakem velitelské moci, péro za kloboukem, rudý bandalír... „Ach, jak podobá se mému panu otci! Postava ta, oko, čelo, ústa, knír...

Jako by to z rodu našeho byl kdosi, někdo jako Albrecht, syn můj nebožec,“ myslí si pan Kaplíř, v oku plno rosy... „Jaká podoba to! Divná, divná věc...“

A již souseda se ptá, ten praví: „To jsi, pane, že ho neznáš, jistě cizinec. Kašpar Zdeněk Kaplíř, slavný pán to přece, císařův teď ze všech první jenerál,

obránce náš statný – míří k hradbám, k řece – nepřátel jak mraků, on jak boje král odráží je slavně,“ horlivě muž vece... Na kmetových ústech divný úsměv hrál...

Proto podoba ta! Jak by vypad z oka otci svému nebo svému pradědu! Tatáž postať mocná a přec štíhloboká, tatáž jiskra, tentýž plamen v pohledu,

jímž měříval každý Kaplíř svého soka, než jej porazil či padl k posledu. Jeho vnuk to tedy, krev to z jeho krve – ale slouží těm, jichž soudem zhynul děd,

Římanem jest, pravdy odchovanec prve, zapřel víru, otce... Zatřásl se děd, vzúpěl, jak by trpěl muka od ostrve, na potomka hledí strnulý a bled.

Kmetův výkřik zazněl do volání slávy, že až slavný vůdce hlavu obrátil, nádherní jak hlavu obracejí pávi... Zda shléd starce, zda-li cit jej uchvátil,

řek' mu, že to děd a jaký žal jej dáví? Zda ho poznává, jejž dítě znal a ctil?... Zraky setkaly se, Kaplíř na Kaplíře hledí, na děda zří vnuk, děd na vnuka:

stařec, který umřel ve své pevné víře, jemuž nad vnukem div srdce nepuká – vnuk, jenž zapřel všecko, za svou slávou míře, na vše zapomněl, i vlastní na muka...

Poznal děda?... Dlouho hleděl, vztáh i ruku, jak by zastavit chtěl voj – v tom hlavu však odvrátil a dále jede v čele pluku, jenom tváří jeho lehký přelét mrak;

nedbá, děd že za ním z davu volá: „Vnuku!“ – jinam jeho míří nežli dědův zrak... Děd chce volat znova, cos však hrdlo svírá, že jen bolestný se z něho vydral sten...

Probudil se... Zděšen kolem sebe zírá, vidí: z Michalovic k němu nachýlen. Usmál se kmet slabě, pot si s čela stírá, dí: „Buď Bohu chvála, že to byl jen sen!“...