Dav proudil třídou, krásné rty se smály –
bylť slunný máje den, a jasné toiletty
se míhaly a barvy v slunci plály,
jak větrem rozvlněné máku květy.
A já tou směsí šel tak osamělý!
Smích kolem bolestí byl mému sluchu,
zrak bloudil po červeni, modru, běli –
však duší byl jsem dalek města ruchu.
Kdes v tichých rovinách jsem bloudil v snění,
kraj šírý s obzorem kde měkce splývá,
kde cítíme, jak z dálek zamyšlení
se oko Neznámého na nás dívá...
A zas ten sen mne schvátil v náruč měkkou,
jenž z dětství dob se často v duši zvedal –
já na březích, v nichž vody žití tekou,
zjev bílý z pohádky jsem v chvění hledal.
Má duše jako kvinta napnuta je,
zrak, atropinem touhy zvětšen, pátrá –
a tu, jak v pohádce jen harfa hraje,
kdos zavolal mne sladkým jménem bratra.
Já tušil jsem, že rety sametové
to jméno oživily políbením –
jen bál jsem se, by jako dětství snové
se nerozplynuly mně světlem denním.
Dech v prsou ztajil jsem a přivřel řasy –
jen kouzlil jsem si v duši úběl čela
a dívčí tváři nevídané krásy,
jak bába jen mně o ní vyprávěla...
Však zas ten hlas, jak akkord harfy z dáli...
Já ohléd’ se v proud lidí, plný změny,
a oči Tvé se z něho na mne smály –
a moje sny v nich všecky stělesněny...