Zabloudil jsem do Tvých zahrad,
pustil lebku Hamletovu –
jaký svět se plný jasu
hlásil u mé duše k slovu!
Co v těch květech leží krásy,
které tady září v běli –
pochybnosti, smutky, žaly
jak by byly odumřely!
Kalichy jsou jako vínem
po kraj naplněny vůní –
plody stromů jako v báji
zlatem září na výsluní.
Jako v jižních hájích z myrtí,
tak se mi tu volně dýchá –
v alejích a mezi květy
svatý mír zde kráčí z ticha.
A já s Tebou v jeho stopách,
na rtech nevyřčená slova –
zlaté slunce nade hlavou – –
za zdí lebka Hamletova...