Z duše mojí místo lilje
černý, smutný kalich zkvet’...
Kdo mi jej tam vsadil, Bože,
či mám znova býti klet?
Než jsem moh’ jej vyrvat, zrak Tvůj
utkvěl na něm přemilý –
a Tvé oči, drahé oči
slzami se zalily.
K duši mé Jsi sklonila se,
bolestí Tvůj chvěl se ret –
čistá slza s oka Tvého
skanula v ten černý květ.
A já cítil, jak tou slzou
prokletí zas pomíjí –
jak květ černý, jenž mne děsil,
bělostnou jest lilijí...