Tvá duše vešla v stín mých cypřiší,
a jejich chlad se dotkl Tvého čela,
šlas jimi v hřbitovní mé zátiší
a na mých hrobech jsi se zamýšlela.
A badala jsi, co mně stlívá v nich,
co smutkem z tajemství těch hrobů čiší –
zač duše moje, v černé říze mnich,
se v těžkých dumách modlí pod cypřiší...
Já viděl Tě tam liljí rozkvétat,
kde sny mé minulosti pochovány,
Tvůj pohled tázavý v mou duši pad
a soucit balsámem v mé kanul rány.
A když ten pohled skryl se v závoj řas
a duše Tvoje tiše odcházela –
já šel, kde větrem vlál Tvůj tmavý vlas
a probělával obrys Tvého těla.
Já šel, kam zjev Tvůj bělostný mne ved,
kam zval mne soucit ve Tvém laním oku –
a za mnou mizí cypřiší mých svět
a splývá v dálce s mlhou zašlých roků...