Tou ulicí rád chodím k denní práci,
kde družívalo k nám se tušení
v čas, jenž se jako barvy v šeru ztrácí,
jak vykácených lesů šumění...
Ty vlahé večery tam zas mne hřejí
a májového vánku pocely,
Tvé oči z myšlenek se na mne smějí
a stisk Tvé ruky cítím nesmělý.
Ze starých zahrad slyším drozdů pění
a přes zeď ke mně šeřík zavání –
a zase cítím čísi políbení
a měkkých křídel lehké zavlání.
Jak třetí kdos k nám druží se, já tuším,
krok svůj jak s naším řídí přetichý,
jak sestersky se sklání k našim duším
a dýchá v jejich bílé kalichy.
A zase cosi rozlévá se hrudí,
čím plnilo ji tehdy tušení:
zřím, jitrem z šera barvy jak se budí,
a příštích lesů slyším šumění.