To za horami bylo v dálné zemi: tam za carem vlád’ slavně mocný car, lid bezčetný byl poslušenstvím němý – mělť o něj péči dráb a kyrysar.
Když nad vládou se přec kdo pozastavil a odvážil se smělé žádosti – car pérem trhnul, aby kat to spravil, neb on byl carem z boží milosti.
Čas míjel, s rosou střídalo se jíní, i množili se smělci proklatí, jimž nechtělo se uznat dobrodiní, když car je ráčil ve prach šlapati.
Už v moře vzrostly nepokojné hlasy a bouří útočily v carský sluch – ach, kam se děly dávné, blahé časy, kdy lidem stejně znělo: car či bůh!
Však nebyla teď doba k přemítání, když za hroznou šla v palác horší zvěst: vzal péro císař, čelo přejel dlaní a lidu svému napsal manifest.
Že ve starostech těžkých, neustálých, jak štěstí svého národa by zved’, chce pro poddané vypit hořký kalich, chce o žádostech jejich – přemýšlet.
Však davy hlučně k paláci se řítí a protestem svým plaší carský sen – a ubohý car nemoh’ pochopiti, že nevděčný lid není spokojen.
l starosti pln o lid svůj, své děti, by navrátil své říši mír a klid – svým plukům kázal pušky nabíjeti a střílet ve svůj milovaný lid.
Déšť kulí lesklé hlavně vychrlily a mnohý vzbouřenec se kácel bled – však jak by kouzelné tu vládly síly: ty střely ve hrad vracely se zpět!
A jako před palácem ve zástupu, tak řádily teď uvnitř v paláci – trup rádců vznešených se kácí k trupu, i carský rod z ran četných krvácí.
Zřel na to zdiven císař samovládný, zrak rozšířený žasem široce – když dole bouří dav se ozval zrádný, car zahleděl se na své praotce,
jak z rámů dívali se nepohnutě: ó dobře, že je dávno kryje hrob, že netuší, jak osud nyní krutě si s pravnukem jich zahrál pozdních dob!
Však nedobře, že z věčnosti dát rady mu otec nemůže, ni praděd, strýc, jak slíbit lidu na upokojenou hrady – a přec nic neztratit a nedat nic.
A jak tak myslil, trhl sebou prudce, pot studený mu vyvstal na čele – stín zjevil se mu Velké Revoluce a hrůzovlády děsné ortele.
V té chvíli mimovolně k péru sáhl a zas psal svému lidu manifest: že plní, po čem dávno, dávno prahl, že volá k sobě posly z dědin, měst.
Ať přijdou leši, vladyky i kmeti, že žádostiv jest moudrých jejich rad – a že on otec jest a oni děti, on sám pak uzná, co má udělat...
Čtli slova monarchova po vší zemi a on chtěl slyšet lidu jásání – však pochmurně se dívá zástup němý a bez slova se blíží po pláni.
Je příšerný to pochod ve svém tichu, jak chmury když se šinou nebesy – s úzkostí hospodář zří na svou líchu a čeká, bouř až zařve nad lesy.
Jdou zástupy a konce vidět není, a není moci, by je zdržela – jsou jako řeka ve svém rozvodnění, když z vykázaných břehů vzkypěla...
A než se císař nadál, v hradní brány se pochmurné ty vody valily – zda poplašné je mohou zdržet rány, jež hřmějí se zdí mocné bastilly?
A než se nadál, ze zástupů luzy, dřív slepě jeho předkům poddané, v sluch zazněl pozdrav jemu, plný hrůzy: „Bud zdráv, nám rovný, zdráv buď, občane!“
Cookies on Poetry Cove