Zář jitra padá širé na lesy,
jež volně oddychují po vzbuzení –
obláčky tiše plují nebesy
a tlumí oslnivé světlo denní.
Tichounce v jitru svítí paseka,
vlas modřínků jen vánek mírně čeří –
zde v šíř a dáli není člověka,
jen Ticho stoupá tudy s lesní zvěří.
Prst bílý na sevřených, měkkých rtech,
lehounce bosou nožkou kráčí v snění –
jen jako neslyšného vánku dech,
jen paprsků jak něžné políbení.
Teď zvonek zacink' pasoucích se krav –
a Ticho náhle ohlédlo se plaše,
mne shlédlo, ležícího v klíně trav,
a přátelsky se střetly zraky naše.
V dál neprchlo, je soucit ke mně jal,
zde v samotě se ke mně přitulilo –
já sladce v jeho klíně usínal,
když na čelo mne hebce políbilo...