Pod oblohou bez oblaků,
pod drahami mořských ptáků
parník brázdí náš –
jak se mi, ó moře věčné,
zraku lidí nekonečné
dobrým býti zdáš!
Jako louka liliová,
jako pláně opálová
zdáš se v ranní svit –
všecko na hladině klidné
jest jak jitřní slunce vlídné,
bílý jas a třpyt.
Jak by tvojich ňader vlny
tvorům, jichž tvůj klín jest plný,
mléka rozlily –
jak bys obléklo se v bílý,
slunci, tvému choti, milý
úbor spanilý.
Ticho ležíš v jitřní kráse,
ostrov z dálky usmívá se
k tobě, bohyni –
parník tvojí krásou pluje,
v stopě, kterou zůstavuje,
skáčí delfíni...