Tak mnohé chápu líp, co oči Tvé mi září
jak světla bílých svěc v tmy mojich bludných cest...
Sic pochybností tlum se ještě v duši sváří,
však v jejich propasti již padl promyk hvězd...
Když cítím, bytost má jak duše Tvé jest plna,
mém na všem myšlení žeť její bílý pel,
jak nese obraz Tvůj mně každá citu vlna
a jak Tvé duše van mé struny rozechvěl:
tu chápu, sestro má, že splývání jest duší
jak splývání dvou řek – a duch můj pozírá,
kam k moři plynou dál, jež v nekonečnu tuší,
a chápe splynutí i s duší Vesmíra...