Tak čist, jak v první den, kdy duch můj toužit počal,
kdy nic jsem nevěděl, žeť život velký močál,
v němž skáčí bludičky a za sebou nás vábí,
jak v starých pověstech, jež znaly naše báby...
Tak čist, jak nemnohé jen duše v lidských tělech,
jež bílé zůstanou, byť osud v lotrů pelech
je hnusný postavil již na úsvitě žití,
byť kolem slyšely vždy jenom vášní vytí...
Tak čist, jak cítím se, když ruka Tvá v mé dlani
a zrak Tvůj v oku mém zas spočal při shledání,
kdy bílá duše Tvá se k duši mojí shýbá
a dechem andělským mé zvony rozkolíbá...:
Tak čist bych na odchod se vydati chtěl kdysi,
až v smrti vanutí mé zledovatí rysy,
až volná duše má ret zlíbá, navždy zchladlý,
a trosky nechá tu, jež vzletu meze kladly...