TÁBOR.

Žižka se vrátil v hradiště na Tábor, s jásotem vítán muži i ženami, dětmi, jeho s ním vojska a vozů skrovný sbor. Všude svůj pohled obrací zdánlivě letmý –

jedno jen oko, však sokolí jeho zor. Horu zří, pod ní hluboký dvojí dol, potok tam šumí, valí se Lužnice řeka, jak se tam vryly z pravěku kolem kol –

hradiště Bohem stvořené na něj tu čeká, zkoumavým okem zří on svůj na úkol. Lidu zří obec, k bratru se druží brat, ku sestře prostých mravů se druží tu sestra,

za kynem svědomí rodných ode vrat přišla sem rabů i zemanů družina pestrá budovat z cihel i ze srdcí boží hrad. Víc než tvar cihel váží mu srdcí žár,

planoucí z očí při stavbě hradeb i chrámu pro kalich, zdvižený s korouhví na stožár – pevnější stavba než z kamení, cihel a trámů bude hrad srdcí, ztmelený beze spár.

„Pán budiž, děti, s vámi i s tvrzí tou, jako byl v Nekměři s námi i u Sudoměře. Dej nám, ať pravým každý jsme husitou, který jen v něm má Otce, v něho jen věře,

kalich ctí s krví za lidstvo prolitou. Vnuknutím Bůh nás tuto ved na horu, na níž si jeho zbudujem nezdolnou tvrzi – jenom k všem branám železnou závoru

cizímu duchu, který by zhubil nás brzy. V koutek jen vnikne-li, běda je Táboru! Cizí nám duch, jenž k Zikmundu druží krok, duše chce tisknout, Zikmund co poutal by paže –

cizí nám duch, jenž choulí se pro obrok, pro zboží o mír se samým ďáblem se snaže, pravdu byť v Kostnici pálili rok co rok. Však i duch sváru na Tábor nezabluď:

za jednu pravdu bojujem cepy i luky, z jednoho pijem kalicha, buď co buď, jednoho Pána za kynem naše jdou pluky – jedno ať srdce Tábora plní hruď.

A nyní dál groš pro Tábor za grošem, ku cihle cihla, opuka na opuku, mladí i staří, sedláci s panošem – k sudlici potom, k cepu i k meči ruku,

za pravdu v boj, a třebas i proti všem!“