Tak cítím, kapkou že jsem v širém moři,
jen zrnkem písku v poušti nekonečné,
že slzou jedinou jsem v lidstva hoři,
jen krátkým tÓnem v symfonii věčné.
A přec mi zdá se, že jsem země středem,
že ohniskem jsem paprsků všech světů,
že se mnou tone všecko v smutku šedém
a jindy všecko jásá k mému vznětu.
Vše, celá země, nebe – kromě lidí.
Vždyť všichni, od starce až k drobným dětem,
vše pouze okem svojí duše vidí –
vždyť každý z nich jest jako já svým světem!
Tak vzdáleni jsme – milliony sáhů,
a marno, chtít vše svésti v jednom sledu:
jsme hvězdy, každá má svou vlastní dráhu,
a kroužíme kol neznámého středu...