Šumí Marica okrvavená,
Balkánem hřímá války ozvěna –
vůz její letí v údolí z hor,
vichrem jej žene Bulharů sbor.
Spřežení divné před vozem letí:
zástupy starců, dívek a dětí,
junáků, mužů, stařen i žen,
zsinalý každý a okrvaven.
Mrtví to vstali z nesčetných hrobů,
volali k pomstě za divou zlobu
neslyšným hlasem, však ostrým jak meč,
jdoucím až k srdci a zvoucím je v seč.
Byl to hlas pěti minulých věků,
byl to hlas krve, plnící řeku,
byl to hlas smutku, jenž oblakem skryl
černavým Balkán i Rodop i Ryl.
Dítěti zníval z mateřské písně,
do snění lásky zapadal přísně,
do práce Bulharu ponuře zněl
a ještě do hrobu za ním se chvěl.
Před vozem zní teď, v boj jenž se řítí,
na němž se lesklé bodáky svítí –
za ním jdou, ve zracích posvátný hněv,
junáci, na retech válečný zpěv.
Jdou, kam jim zjevy před vozem kynou;
na sta jich padá, tisíce hynou –
v čele však stínů, zjevů těch král,
Christo jim Botjov kyne: Jen dál!...
Šumí Marica okrvavená,
Balkánem hřímá války ozvěna –
heslo s hor vrací se na tisíckrát
živých i mrtvých: Na Cařihrad!