Unaven chůzí, utýrán parnem,
po cestě v prachu, kamení,
po boji mnohém, po boji marném
shlížím se v lesa prameni.
Studánka lesní, čistá a čirá
dívá se na mne ze trávy,
bezděky ruka pot s čela stírá,
krůpěje denní únavy.
Studánka čirá dívá se na mne,
přečisté oko dítěte –
co bylo v cestě zrádné a klamné,
zůstalo v dálce prokleté.
Dítě mé plavé na mne se dívá,
dne mého zázrak přesladký,
tak jako voda kouzelná, živá
v studánce čisté z pohádky.
Jiného nebe blankyt tam září,
jiného slunce tam září svit –
unaven stírám krůpěje s tváří:
studánko čistá, dej mi pít!...