Les objal mne a ve sny vkolébal,
Mír jeho políbil mne na čelo,
z nápoje blaženosti pít mně dal –
mé vědomí se náhle zatmělo.
A zdálo se mi, jak jsem v mechu stál,
že jako stromy kolem vrůstám v zem,
jak borovice vůkol v šíř i v dál
k ní připínám se sterým kořenem.
A ruce moje výš se vzepjaly
a ke slunci se vztáhly větvemi –
a ptáci nebeští k nim létali
a hnízda stavěli v nich nad zemí.
Já zapomněl, co pláč a co je smích,
myšlenek stíny hlavou netáhly –
jen vítr šuměl v mojich haluzích
a kolébal je v pohyb nenáhlý.
Jen touhu měl jsem výš se k slunci pnout,
k blankytu nekonečných prostorů,
oblaků stíhat nebem vzdušnou pout,
až slunce zašlo v dálce za horu.
A v noci k hvězdám zřel jsem rozsetým
a koupal jsem se v stříbře měsíce –
a nevzpomněl jsem, žitím prokletým
že žil jsem jako lidí tisíce.
Jen vláhu nebes žíznivě jsem pil,
strom jeden byl jsem v lese odvěkém,
mech zapomnění kůru moji kryl –
já zapomněl, že byl jsem člověkem...