Tak bílé světlo plálo na mé stezce –
teď padl přes ni obrovitý stín...
Ó, tuším, kdo tu za mnou! Čím mne ztresce
za černé kvítí neznámých mně vin?
Vždyť já teď trhal jenom bílé květy
a duši koupal v zřídlech očisty!
Jen k jasným souhvězdím mé byly vzlety,
jen dobro psal jsem svoje na listy!
Proč náhle stín ten, kdy své rány hojím
a života mně svitla naděje?
Ó, úzko je mi, ohlédnout se bojím –
on moje květy, on je rozvěje!...
Mé duše uděšené sestro bílá,
zda úzkost má Tě v dálce neděsí?
Ó, pojď, jest v lásce duší velká síla,
ó, pospěš ke mně z dálky přes lesy!
Ó, přileť s větrem, který od vás vane,
pojď, duše andělská, mé květy chraň!
Když bílý stín Tvůj po mém boku stane,
On, hrozný, nezkrvaví moji skráň...