Pod lesíkem piniovým
na zátoce jaká změna!
Skvěla se vždy kouzlem novým –
teď je náhle zasmušena.
Oblaku stín nepad’ na ni,
modrá jest, jak byla včera –
přec jako by znenadání,
záduma ji kryla šerá.
Dým se nad ní hustý plouží,
černý, pekla stínů plný –
vím již, co tě, moře, souží,
co tvé zkormoutilo vlny!
Tělesa, hle, černých lodí,
jako vojsko sšikovaná,
čistou tvojí vodou brodí,
nikým ždaná, nečekaná.
Obpíná je pancéř tuhý,
z boku míří jícen děla,
z přídě jeden, z týlu druhý –
flotilla sem pluje ztmělá.
Slunce marně kouzlí svity
na zátoce v horském věnci –
stín ji zakryl obrovitý
nad černými obrněnci.
V dým, jenž z komínů se valí,
hrozná postava se snoubí –
mrakem černým v šíř i v dáli
peruť rozpial přízrak zhouby...