Tvou ruku v dlani své já lučinami šel,
Ó, byl to bílý den!
Já mnil, že nesejde již záře s našich čel,
že Štěstí přišlo k nám, jsem zajásal – Ó, žel!
V té chvíli požárem vzplál západ zkrvaven...
A divá vichřice Tvůj úsměv vzala mi
i záři očí Tvých,
a slunce zhasila, jež plálo nad námi,
co kvetlo, servala a v dálku nivami
až po kraj obzoru jen rozsypala sníh.
A zima stařena šla se mnou krokem mdlým,
vlas šedý větrem vlál –
a úsměv studený hrál retem uvadlým...
Jak dlouhá cesta je tím krajem zapadlým,
kde vše jest beznaděj a chlad a stesk a žal...
A mnil jsem, ve sněhu že dobrodím se tak
až na neznámý břeh,
kde bezduch klesne trup, a duše vzletí pták...
Tu záře tušení mně roznítila zrak,
a ve tvář políbil mne teplý, vonný dech.
Kdos tiše z východu, kde jitra vstávají
dní našich na zemi,
kde úsměv slunečný vždy leží na kraji,
kde věčně voní bez a ptáci zpívají –
kdos, jejž jsem oplakal, se blíží pláněmi.
Ó vím, kdo kráčí blíž, že jihnou závěje
a rostou sněženky!
Však jména jeho zvuk, bych jeho kročeje
zas nezaplašil v dál, s mých rtů se neschvěje
a nevyslovím ho ni letem myšlenky...