Stesk po tobě mne zachvátil
a duše touží z těla,
kde v chladné půdě zasazen
Tvůj květ se za zdí bělá.
Stesk neodbytný jako smrt
mé hrdlo svírá pěstí –
ó, tam v tom bílém kalichu
jest vůně mého štěstí.
Zem v zahradě mé zkypřena,
mé lásky slunce plane –
ó, kdy Tě v zem svou přesadím,
mé kvítí milované?