ŠTEFÁNIK.

Letí vítr od východu ze slovenské země, nade hnízdy ptačích rodů šumí přetajemně:

píseň šumí o rekovi, který jako Ikar nový vzlétl na peruti, z cizích zemí k dálné vlasti

přes hory a přes propasti letěl v touhy hnutí... Jako v báji o Tátoši vzlétal ve svět širý,

druhům velel: „Vzhůru, hoši, plni svaté víry! Vzhůru, hoši, na lupiče, který doma splétá biče

na otce a matky, pod naše se krovy dere, co tam najde, vše nám bere, i náš jazyk sladký!

Hubí nás již po staletí, učinil z nás raby – z nás však, nové doby děti, nikdo nebuď chabý.

Ve svých srdcích pevnou víru napněme zde v světa šíru odplaty své luky – věřte, že i z dálky světa

najdou cestu v prsa kletá, v lupičovy pluky!“ Sílu vléval bratrům do žil, které v srdci nosil,

pilnou prací pole množil, které láskou osil. K výšinám, kde slunce hoří, denně vzlétal na svém oři

s obrovskými křídly – rostl jeho oheň mladý, rostly jeho druhů řady, nepřátelské řídly.

A když poslední byl střelou sražen lupič němý, ucítil i krev svou vřelou z rány kanout k zemi.

Druzi jeho zajásali, doma ozvaly se skály tisícerým echem – on jen chvíli v dálku zíral,

touhou neúkojnou zmíral dýchat vlasti dechem. Vidět nad Váhem i Hronem, pode štítem Tatry,

na polích i v háji vonném nespoutané bratry. Rodnou píseň uslyšeti, radostně jak Nitrou letí,

volně, beze stesku – kde dřív jenom žalovala, jak teď v rozjásání cválá v bujném očí lesku.

„Ještě jednou na Tátoši do výše se vznesu, vzletím ke Kriváni, hoši, ke Štrbskému plesu.“

Bratři oblétli jej rojem: „Zůstaň, oř tvůj sláb je bojem, mdlá jsou jeho křídla, nedoletí!“ – „Nezůstanu,

poletím, by rodnou stranu duše aspoň zhlídla!“ Vzletěl křídly svého oře nad vysoké hory,

přes ledovců, sněhů moře – kůň však slábne chorý. Pobodl jej: „Napni svaly, tam již Dunaj proudy valí –

za něj, umřít doma!“ Skok – a s koněm jezdec němý v pádu líbá rodnou zemi krvavýma rtoma.