Veliký pokoj, tmavé malby
ve zlatém poli na stěnách,
zaniklý život v něm jak spal by
po všechněch kolem proměnách.
Jak by byl zaklet za tím prahem,
přes nějž se zřídka přechází,
jak by byl zaklet s dávným blahem
v zčernalé na zdích obrazy.
Dumavé, dávno shaslé oči
z rámu se na mne dívají,
zdá se mi, za mnou že se točí,
který sem vnikám potají.
Zdá se mi, měkkých rysů paní,
v kterých sní duše dobrota,
dívá se na mne v usmívání
prchlého dávno života...
Štěstí, jež kvetlo tady kdysi,
utkvělo na zdech růžemi,
dívá se na mne tváře rysy,
rozpadlé dávno pod zemí...
V lenošku starou tich jsem klesl,
kouzlím si zašlé půvaby –
v tom jak by za mnou blíž se nesl
těžkého šelest hedvábí...