Mne stará místa k sobě táhnou,
kde bývával jsem před lety –
ty dávné chvíle dobu drahnou
v těch místech dřímou zaklety.
A budí se, když tichým krokem
k nim vracím se jak tažný pták
se vzdechem na rtech, vlhkým okem
a srdce – bez stožárů vrak.
A zase úsměvy zřím paní,
však jen jak pod závojem mlh –
a zraky plné slibování,
však každý jak by slzou zvlh’.
Zas uprošena mými slovy
jste, paní, sáhla v klávesy –
však jen jak akkord septimový
by daleko zněl za lesy.
A v aleji když kráčím zase
v suchého listí závějích,
jak divný cit! Mně náhle zdá se,
kdos za mnou jde v mých šlépějích.
Ó, cítím, cestou zapadanou
kdos lehce za mnou kráčí v sled:
já za strom ustoup’ tiše stranou –
a stín můj přešel z dávných let.