Ty díš, že jaro zadýchlo v sady,
s ním že sem slunný zaletěl jih?
Dítě mé drahé, bílé ty vnady
nejsou, než studený, bílý sníh, ach, bílý sníh.
Nejsou to lilje, co kvete bíle
na polích, v lukách, u cest a lích –
co se tu bělá v daleké míle,
není, než studený, bílý sníh, ach, bílý sníh.
Co jak svět luny stříbrný leží
v korunách stromů, na pláních,
není květ jara mladý a svěží –
není, než studený, bílý sníh, ach, bílý sníh.
Nechoď v mé sady, duše má drahá,
lilje ni růže nekvetou v nich –
květ, po němž útlá ruka tvá sahá,
není, než studený, bílý sníh, ach, bílý sníh...