Kde obzor zniká v dálce šedobílé,
par ztuhlých za oponou stromy ční,
jež holé stanuly tu v plné síle...
V té chvíli myslím na kraj půlnoční...
Mne více vábí nežli jihu palmy
ty mrtvé břehy záře severní:
nad rakví země vítr pláče žalmy
a slunce hází světlo večerní.
Ruch života zde všude ztrnul chladem
a všude zledovělý smrti klid –
spí země pod sněhem, kde půlnoc kladem’,
a člověkem se nedá vyrušit...
A myslí na vymřelých tvorů rody
jak matka, která dětem zřela v hrob:
zas vidí ledem nespoutané vody
a deštná táhnout mračna zašlých dob.
A myslí všeho žití na skonání,
až smrti vše se oddá bez vzdoru –
až oblaka jí sněhem padnou k skráni
a k srdci pronikne mráz prostoru.
A v zříceninách budou státi města,
vše zdrtí Zmar, co lidský stvořil duch –
a smutná bude bílé země cesta,
že lítostí se zachvěje sám Bůh.
A budou žlutá, teskná jitra vstávat –
a minou věky, miliony let –
zem’ bude v prach se, v prvky rozpadávat,
jak v hrobě mrtvá schránka lidských běd.
Však beztvárná až po všem spousta zbude
jak na počátku ve stvoření dnech –
ó, jaký květ z ní vznese lístky rudé
a jakého zas žití vydá dech? – – – –
Kraj v bílou tógu mlčení se halí,
a bez pohnutí stanul mrazný vzduch –
a tiše světy jdou ve hvězdné dáli –
a v nekonečnu kdesi mlčí Bůh...