Smutek mou duši zahalil perutí stinnou,
jako když u večer šedivý mrak
zahoustnul nízko nad krajinou.
Obrovské rozpjal peruti netopýří,
pohltil modro nebes mých,
zalehl celou jich délku a šíři.
Rybník mých citů změnil v tůň černavě sinou,
ptáci že, kteří jej brázdili dřív,
zděšeni skrýt se v rákosí plynou.
K nebi mých dum se ponuře vztyčují sosny,
jako by chtěly vybádat,
co nese zlého mrak neúprosný.
Černý pták vylít’, pod mrakem křídly mává,
myšlenka smrti tesklivá –
za mrakem slunce zapadává...