Smutek Tě políbil na čelo –
proč jen Tvůj poklid mně ruší?
Cosi se v srdci mém zachvělo
pro tu Tvou bělostnou duši.
Podivná záře mě děsila
na čele, v očích, kol retů –
jako by líc Tvá se zalila
odleskem dalekých světů.
V oči Tvé hleděl jsem v pohnutí,
jak se v nich duše Tvá chvěla,
jak by mně duhovou perutí
do dálky odletět chtěla...
A já Ti nemohl vtisknouti
v čelo ni polibek krátký,
duši Tvou, jež chtěla vzlétnouti,
abych jím zadržel zpátky!...