Byl jsem jako v opojení,
všecko zřel jsem v bílém světle,
všude zář a jas –
stromy stály bíle zkvetlé,
bloudil jsem jak v zlatém snění...
V jediném však okamžení
kdos mi světlo shas'.
Setmělo se náhle kolem,
obestřen jsem nocí temnou,
sám jsem v hustých tmách...
Nikdo nezůstal tu se mnou –
vítr jenom klátí stvolem,
jenž zbyl na strnisku holém...
Chlad mi k srdci sáh'...
V chvíli té kdos měkkou dlaní
přejel spocené mé čelo,
hladil zvlhlý vlas...
Cosi v duší mé se chvělo,
jako když k nám z nenadání
dávný druh se pohnut sklání,
slzu v stínu řas.
A já cítím, nocí temnou
jak se na mne teskně dívá
vlhký jeho zrak...
Ač se kol mne obzor stmívá –
zřím jej se schýlenou hlavou,
jak šel se mnou světa vřavou
v mého příští mrak.
Se mnou bděl, když noc šla zticha
ulicemi spící Prahy,
i když v města ruch
slunce zřelo se své dráhy;
on, jenž v tvář mně nyní dýchá,
se mnou šel, kde moje lícha – –
Smutek, věrný druh...