Smutné pole, přibyslavské pole, kde padl podťat nejvzácnější klas! Těžce, zlatých zrní pln stál na svém stvole – ó smrti, proč jej požalas?...
Chmurným oblakem táh Žižka na Moravu, by na Zikmunda bouři rozpoutal, krále nevěrného, zrádce v zlatohlavu, jenž proti lidu, že chtěl božím slouti, vstal.
Bratry hradecké i táborské i z Prahy v mír zase spojil jasný jeho duch – svorně táhne země na zhoubce a vrahy lid pravě český, pustiv z dlaně pluh.
Ještě jednou rozpálí se v bouři hněvu, v let vichrem dá se, v divé smrště vír – domů vrátí se pak za zbožného zpěvu, svých na pavezách nesa blahý mír...
Tak snil slepý vůdce, pod zdmi Přibyslavě své kroky a krok lidu zastaviv. Málo dní – a celý požár v jeho hlavě i v údech trávil sílu, jíž byl živ.
Tiše pod oblohou leží na té zemi, již celou silou lásky miloval; vůkol nejbližší mu bratří stojí němi – on ještě vrací se, kam duch jej zval.
V Hradec věrný na Orlice, Labe stoku a do Čáslavě navrací se v sněm, v Prahu, jež se tulí k Vltavinu boku, i na Tábor a mezi bratry v něm.
Zase proti všem je vodí jménem Páně, v nerovném boji koná zázraky – nazpět v daleké se polské vrací pláně a pod Grunwaldem bije křižáky.
V Betlémě zas v tlumu posluchačů stojí, jimž o zákoně božím káže Hus – a zas proti Rožmberku v tuhém boji, že Trocnov zloupil, rodné půdy kus.
Chlapcem vidí se zas u otce a matky, zří dub, jenž k tvrzi větve vysílá, o němž mateře hlas vypráví mu sladký, že pod ním k životu jej zrodila.
Hruda polní vystlala mu první lože, teď vystýlá i lože poslední... Tak mu hlavou kmitlo. – Ústa šepcí: „Bože!“ – v sluch píseň božích bojovníků zní...
„Tedy konec, dál má nepokročí noha – zmar nezdržím, jejž hnal jsem k pomezí...“ Z dálky zní však píseň: ten, kdo doufá v Boha, že konečně s ním vždycky zvítězí...
Ach, on vždy veň doufal – a Bůh vždy šel před ním i kynul, kudy z jisté záhuby. Uhrů mrak jej hrozil sklátit vzmachem jedním – Bůh vyvedl jej Karpat proruby.
A co vítězství dal, že byl z jeho rodu, že jako syn se k němu obracel! V Sudoměř a Vítkov, z Kutné Hory k Brodu jej ved, že nikdy boje neztrácel.
A to nebyl jeho boj, boj země vládce, to boj byl všeho lidu kalicha – vůdce jeho může smrtí zhynout vkrátce, však národ není zdroj, jenž vysychá.
Ba sám vůdce není tělo jen, jež hyne – jest i nesmrtelný, věčný duch, jenž z té doby vzrost a přejde v doby jiné, by vtělil se zas v nový vzmach a ruch.
Ach, on cítí, že jde v podstatu té země, jak Milič, Hus jsou jeho podstatou – zemře-li, že umře jen jak sémě, jež v novou žene setbu bohatou.
Bude dále žíti v duši svého lidu, ač složil život boží pro zákon; učiti jej bude za bouře i klidu, že sejít v službě pravdy není skon.
Bude dále budit proti zhoubcům k boji, ať cizozemci jsou či domácí, hlásat, Bůh že za všechny škody tomu stojí, kdo z lásky k bratřím život utrácí...
Záře rozlila se po blednoucí tváři, zří jasně v dálku slepý bohatýr – v dálce dobro se zlem o palmu se sváří, zde vítěz nad zlem vchází v boží mír...
„S Bohem, bratří,“ ještě šepcí jeho ústa, „a vždy se hleďte jenom jeho bát – vždy jeho pravdy braňte, ve světě ať vzrůstá, by věčnou odměnu vám mohl dát.
Přijď si v boji vašem jakákoli změna, vy nezoufejte, ať cíl daleký – však ještě ruka boží není ukrácena: lež do času, a pravda na věky!“ – –
Svaté pole, přibyslavské pole, kde padl podťat nejvzácnější klas! Zrno jeho pravdou stále v oči kole a klíčit bude zas a zas...!
Cookies on Poetry Cove