Smrt vedle byla – a my nevěděli.
Jen oči naše stále setkávaly
se v plaché otázce, o poklad malý,
jen o své dítě více jsme se chvěli.
Jak kvočna svá se bojí o kuřátka,
když v oblaku kdes tuší nebezpečí,
tys náhle umlkala v toku řeči,
strach o dítě tvá dusil slova krátká.
A po špičkách druh kolem druha chodil,
prch’ od nás smích a radost z domu znikla,
rty tiskli jsme, by ústa nevykřikla –
jen úzkost podivná náš byla podíl.
Až v třetí den, když zvony lkaly bolem,
v dům sousedův když černé máry vnesli –
my beze slova v náruč si klesli:
teď věděli jsme, smrt že přešla kolem...