Večerem v plachetce bílá žena
s vlídným a soucitným úsměvem
tiše smrt nesla se zamyšlena
s podivným na rtech nápěvem.
Nebylo v písni té ani smutku,
ani v ní nebylo radosti,
nebylo v písně té divném útku
toužení ani žádosti.
Jenom v ní cosi jak šíré lesy
v hlubokém dýchalo šumění –
lidského života nad útesy
zněla to píseň stišení.
Jenom v ní cosi jak šírých moří
šuměly ku břehům příboje –
lidského života ku pohoří
zněla to píseň pokoje...
Krajina po denním shonu klidná
s nocí již ve stínech splývala –
v oblaku nad lidmi smrt si vlídná
divnou svou píseň zpívala...