Otec můj zemřel. Svobodná duše
polibek vtiskla na ztuhlé líce –
a my jsme kolem v bolestné tuše
postřehli náhlé vzplanutí svíce...
Voskové slzy kanuly k zemi...
V březnové noci, v tušení květů
vydechl bratr duši svou mladou;
mrtvola v rakvi semknutých retů,
u rakve svíce dvojitou řadou –
voskové slzy kanuly k zemi...
Řadou se hrobů zvlnila země,
stlívá v nich, anděl smrti co vzal mi;
na rakve hrudy bušily temně,
pochmurně zněly smuteční žalmy,
voskové slzy kanuly k zemi...
Za nocí bez snů, nad pochyb tůní,
v kterou se jednou bez stopy sřítím,
v otázkách marných těžkou tu vůni
v odpověď němou pojednou cítím –
voskové slzy, kanoucí k zemi...