Slované, všichni na západ oči,
jak se tam kolo osudu točí,
na přední stráži kde bratr váš jest,
odhodlán hájit ji třeba až k smrti!
Hleďte, kdo strojí se, že jej tam zdrtí,
čí mu to hrozí tam sevřená pěst.
Lhostejně nikdo z vás nemůže zříti,
jak se tam na bratra lavinou řítí
moc, jíž se brání už na tisíc let –
volnost chce zdusit mu, koupenou draze,
studenou tíhou chce přilnouti k Praze,
vřelou krev života zmraziti v led.
Znáte jej, kdo se to na bratra chystá:
dříve si připínal znamení Krista,
s mečem když na východ mocí se dral;
jindy zas brnění hábitem skrýval –
chystal-li k Slovanům bouřlivý příval,
na šalmaj míru písničku hrál.
Hraje též vám ji teď, s úsměvnou tváří
ruku vám tiskne – co s bratrem se sváří,
jeho co půlkolem obklopil tvrz.
Jablko sváru v ni přes hradbu hází,
snáze by prolomil tvrdou tu hrázi,
volnou by cestu měl přes ni a skrz.
Po přední stráži přišla by řada,
Slované, na vás – jako když zrada
svrhla kdys v Polabí laviny sníh,
dusila po řadě slovanské hlasy,
až se jen do věků nad poli, klasy
rozléhal posupný Geronův smích...