Viděl jsem slepé: vyhaslé oči,
do prázdna upřený zkalený zrak,
půlnoční temno, noha kam kročí –
kormidla zbavený na moři vrak!
Pokorně šli tak, kráčeli tiše
davem, jenž kolem nich proudy se hnal,
k nebesům hlavy vztyčeny výše,
nehybný ve tváři každičký sval.
Úzkostně každý držel se lana,
nejistě kroky své ku předu ved’ –
nikdo z nich neví, cíle kde strana,
za vůdcem oddaně kráčejí v před.
On vidí slunce, věčné zří hvězdy,
báseň čte nebeskou s bezpočtem slok –
oni jen za ním kráčejí vezdy,
ubozí nevědí, kam šinou krok...
l my tu, slepí, kráčíme žitím,
před námi vůdce náš – kdo z nás ho zřel?
Jen, že nás vede, tuším a cítím,
kdo jest a kam jde, bych marně se přel.
On vidí slunce, věčné zří hvězdy,
báseň čte nebeskou s bezpočtem slok –
my za ním, slepí, kráčíme vezdy,
v neznámo za vůdcem šineme krok...